pondělí 9. června 2014

Návštěva nemocnice aneb jak si procvičit němčinu

Jednoho teplého letního večera jsem se vydala běhat podél Dunaje. Ideální podmínky na běh. Ale co se nestane, hezky si běžím, poslouchám hudbu a najednou zakopnu a letím. Jsem v šoku, ale zvedám se ze země. Po chvílí si všimnu, že se mi z kolene řine krev, a to celkem dost krve. Bojím se, abych neomdlela. Tak jsem zahulákala na nějaké dvě cyklistky, jestli nemají papírový kapesníčky, abych tu krev zastavila. Trochu se to zlepšilo a vydala jsem se na kolej. Nějakou dobu jsem zvažovala, zda mám vyrazit na ambulanci, nebyla jsem si jistá, zda to opravdu potřebuje šití. Nakonec jsem dala na rady přítele a požádala jednoho erasmáka, jestli by mě zavezl do nemocnice.

V Linci to není tak jednoduché. Je tu více nemocnic a vždy jen jedna má noční ambulanci. Museli jsem se zeptat na koleji, která je otevřená. Recepčnímu to chvíli trvalo než to našel, hledal v novinách, na internetu a nakonec tam i volal, jestli berou pacienty s rozseknutým kolenem. Když jsem dorazila na pohotovost, čekalo tam při nejmenším dalších dvacet lidí. Převážná většina s vyvrknutým kotníkem, jelikož bylo pěkné počasí a každý musel "sportovat". V rakouské nemocnici to mají opravdu promakané. Nejdříve zraněný musí u speciální překážky vyplnit formulář, kdo je, co mu je a kdy se to stalo. Potom si sedne do čekárny, kde se na obrazovkách objevují jména, kdo má jít za jakým doktorem (první prohlídka, rentgen, ošetření/zákrok) do jaké místnosti. "vše běží jak na běžícím pásu". Vše je vysoce moderní, dveře k doktorovi se otevírají automaticky pomocí speciálního tlačítka. Doktor si prohlédl mé zranění, pak jsem šla na rentgen, pak zpátky k doktorovi, zjistil že nemám nic uštípnutého/zlomeného, ale říkal, že to bude potřebovat šití. Takže jsem opět čekala v čekárně, myslela jsem, že čekám na jiného doktora. Ale nakonec jsem čekala asi 20 minut na toho stejného akorát byl v jiné místnosti. Koleno mi umrtvil a zašil. Ve čtvrtek musím na stehy. Zvláštní bylo, že jsem nepotkala žádnou sestru.

Zákrok skončil kolem druhé ranní hodiny. Strávila jsem v nemocnici necelé tři hodiny. Vše dobře dopadlo. Všichni se mnou komunikovali německy ani nezačali s angličtinou.

Pak jsem se na recepci zeptala na taxika a poprosila pána, jestli by mi ho mohl zavolat. Řekla jsem mu, že by mi taxikář nemusel rozumět :-D Do tří minut byl před nemocnicí. Celou cestu něco povídal. Hned na začátku se mě ptal, jestli jsem z Čech. Prý bylo jasný, že jsem z východu a Čechy jen tipnul, zkrátka je to blízko. Zážitek to nebyla a stále není příjemný, ale tolik němčiny jako včera jsem si neprocvičila za celý pobyt v Linci :-(